Má dvacetiletá pouť s rehabilitační medicínou


DrPrMUDr. Miroslav Procházka, vedoucí lékař Rehabilitačního oddělení zdr. zař. Jarov, Praha

promoce 1986, I. atestace vnitřní lékařství 1989, nástavbová atestace Fyziatrie, balneologie a léčebná rehabilitace 1993. Oddělení je držitelem certifikátu kvality ISO.

Když jsem byl spolu s devíti dalšími kolegy osloven, abych vypsal konfrontaci o stavu ve svém oboru za 20 let od naší promoce, zmocnila se mne trudnomyslnost. Tento stav duše mi dalo jednak historické již vlastně datum naší promoce. Jsem o 20 let starší. Jsem však i moudřejší? Uvědomil jsem si také, že vývoji v rehabilitační medicíně bylo nedávno věnováno monotematické číslo časopisu Sanquis. Nerad bych opisoval několik měsíců staré údaje o vývoji techniky v rehabilitaci, ale jsa takto oficiálně uznán za „pamětníka, dovolím si tak trochu o zamyšlení obecné.

Promovali jsme před 20 lety, v době jiných společenských pořádků. Těžko dnes mladým kolegům vysvětlujeme, že jednou z nejobávanějších kateder byla katedra vojenské přípravy, nutící nás po celou dobu několika semestrů k směšnému sestřihu vlasů a jednou týdně pak k teoretické i praktické přípravě k boji… Vše zakončeno měsíční přípravou u útvaru v Boru u Tachova, kde z místního prádla celý náš studentský útvar promořila veš šatní. Avšak to příšerné vědomí, že když katedru neabsolvujete, pak půjdete na základní vojenskou službu na dva roky, zatímco úspěšné projití znamenalo „jenpouhý rok…

Katedra ruského jazyka – na kterou já však překvapivě vzpomínám v dobrém, protože jsem se od poloviny osmdesátých let začal věnovat etnomedicíně, především pak klasické medicíně centrální Asie. Studoval jsem tibetštinu a k mému úžasu jediným evropským jazykem, do kterého byly přeloženy základní tradiční lékařské texty byla ruština. Sovětští výzkumníci celkem bystře totiž pochopili, že jen těžko doženou technologicky vycizelovanou moderní západní medicínu. Uvědomili si však bohatství tradicí prověřených technik, rozvíjených po staletí na obrovském území jejich státu a tak zakládali četné výzkumné ústavy, zabývající se touto problematikou a snahou o její zařazení do seriozní medicíny moderní. Až v roce 1996 se mi podařilo navštívit Ulan-Ude v Zabajkalí a poznat zde moudré burjatské kolegy, pilně pracující jednak na překladech, jednak na experimentech s tradičními léčebnými prostředky. Bohužel, v této době se již dávno přiškrtil tok financí a tak to nebylo veselé setkání s partou nadšenců, pracujících v nepředstavitelně tvrdých podmínkách…

A pak samy státnice, kde stejnou váhu jako odborné znalosti měla i zkouška z tzv. společenských oborů, tj. teorie marxismu-leninismu.

Sám po těžším úrazu v mládí jsem od počátků studia věděl, že chci dělat rehabilitační medicínu. Líbil se mi, a dodnes líbí, její holistický pohled na člověka. Je nádherné, vracet pacientům původní schopnosti a dovednosti, o které byli připraveni nemocí či úrazem. Vždyť co je pacientovi platná dobře zhojená zlomenina pažní kosti, je-li následkem úrazu trvale znehybněné rameno a loket.

Přímo jsem se pak zamiloval do medicíny manipulační (dnes bych měl správně užívat název medicína myoskeletální). A v tomto ohledu jsem se narodil do správné země a ve správný čas. Však světově uznávaný nestor tohoto oboru, který vrátil manipulační medicínu od chiropraktiků a osteopatů, je náš profesor Karel Lewit. Dodnes aktivní terapeut i pedagog, vřele oddaný svému oboru a ochotný kdykoliv poradit nám, kteří někdy až nešetrně hladově těžíme z nekonečné sobárny jeho vědomostí. Měl jsem štěstí na profesora Vladimíra Jandu, který byl i mým zkoušejícím u atestace: člověka týraného vlastní chorobou, který však nezatrpkl a naopak, napřel všechny své síly na práci i výuku. A měl jsem štěstí na další mnohé a mnohé učitele, nezištné a ochotně se dělící o všechny vědomosti. Raději nebudu vyjmenovávat, protože by mne mrzelo, kdybych někoho vynechal (a redakce Sanquisu odmítla prodloužit rozsah textu). Jedno jméno však opomenout nesmím: je jím můj primář pan doktor Koutný z Českých Budějovic. Vždy jej budu nazývat moudrým delfínem, který mne provedl úskalími rehabilitační medicíny. Vždy, když se mi něco nedařilo, jsem jej mohl vyhledat a pan primář nezištně poradil, pomohl, ukázal některou z technik, jimiž jsem pak v budoucnu mohl pomáhat dalším pacientům. Jeho věta: „Netrap se, Mírečku, prvních 20 let praxe mi tento hmat také nešel,mi plně dochází skutečně až po oněch 20 letech. Navíc, čím více jsem viděl a zažil, tím více vím, kolik toho ještě nevím a chápu, proč můj pan primář dodnes studuje odbornou literaturu, pečlivě zaškrtává v textu důležité partie barevnými tužkami…

Rehabilitační medicína nemá svou prvou atestaci – většina kolegů má atestaci z neurologie, ortopedie a podobných oborů. Já jsem si však zcela vědomě vybral internu, „královnu medicíny. Pravda, před atestací jsem litoval, neboť jen knihy, které jsem měl znát víceméně zpaměti utvořily naskládány na sebe sloupec, který končil u mých prsních bradavek… Ale dodnes si blahořečím za toto rozhodnutí, umožňující mi lépe se orientovat ve vztazích mezi vnitřními orgány a jejich inervací, především pak z osového skeletu. Tzv. vertebroviserální a visceroverterbální problematika je velmi zajímavá a atestace z interny mi dává větší jistotu v interpretacích laboratorních výsledků i analýze anamnestických dat a fyzikálního vyšetření. I zde jsem měl štěstí na jižní Čechy, na tamní již tehdy výborné oddělení vnitřních nemocí. Z osobností zde musím jmenovat doktorku Shonovou, bez které bych se na mnoho věcí kolem sebe díval jen zúženým prizmatem, a to nejen z hlediska lékařských věd.

Rehabilitace, zejména pak rehabilitace ambulantní, je do značné ry limitována přístrojovým vybavením. Zde jsme skutečně realizovali za dvacet let obrovský kvalitativní skok. Našim oddělením již nedominují přístroje z Polska a NDR. Limitem je nám, žel, finanční náročnost těchto našich pomocníků. Přesto, ani sebelepší přístroj nebude k ničemu, bude-li jej obsluhovat špatná obsluha. Sám učím na škole pro fyzioterapeuty, musím pak jen konstatovat, že zde vesměs potkávám empatické inteligentní mladé lidi, s velkým zájmem o obor. Jako externí pedagog III. Lékařské fakulty UK Praha pak potkávám i dnešní mediky: nejsou zakřiknutí, rádi se ptají, nelimituje je to, co sám u naší generace vnímám jako obrovský handicap: neznalost jazyků a nemožnost cestování v mladém věku.

Děkuji kolektivu mých fyzioteraputů z oddělení, kteří se mnou v dobrém i zlém trpělivě snášejí strasti i slasti rehabilitační medicíny.

Naše oddělení se stalo významným centrem neinvazivní laserové medicíny. Nebudu blíže rozvádět její problematiku, protože jí byl věnován nedávno výše zmiňovaný článek v tomto periodiku. Chtěl bych zde spíše zmínit efekt této terapie (v komplementu s dalšími procedurami a medikací) u jedné velmi nepříjemné diagnózy, jíž je šumění v uších, čili tinnitus. Tato diagnóza je epidemiologicky závažná (trpí jí 15 % populace a nad šestou dekádou věkovou 85% lidí ví, co je to tinnitus, neboť jej zažili, alespoň jako epizodu). Diagnóza je navíc modelovou diagnózou pro to, co bychom u našich pacientů měli sledovat prioritně – kvalitu života. Pacient s tinnitem není svému okolí nikterak nápadný, nebudí v nás pocit nemocného člověka – ve skutečnosti je však nepřetržitě trýzněn svou nemocí a ne náhodou často i končí suicidiem. Díky mému intenzivnímu zájmu o celou otoneurologickou problematiku jsem se seznámil s dalšími osobnostmi vynikajícími profesně i lidsky. Jmenuji alespoň docenta Hahna, profesora Novotného a docenta Jeřábka, kteří se se mnou nezištně kdykoliv dělí o své vědomosti a o jejichž znalosti se mohu opřít.

Díky tomuto zájmu o otoneurologii a o laserovou medicínu jsem začal i s vlastními publikačními aktivitami. Některé z nich vzbudily zájem i mimo naši republiku, a mně se tak skrze medicínu splnil jeden velký dětský sen: cestovat. Navštívil jsem mnoho zajímavých , často exotických zemí, potkal mnoho krásných a moudrých lidí. Poznal jsem, že svět je vlastně všude stejný, lidé mají všude stejnou rudou krev a stejné touhy: být šťastní, prožít klidný život, pozorovat s radostí vývoj svých dětí…

Snad i zájem o etnomedicínu mne naučil vnímat lidi jako celek. Studentům se snažím implantovat do myslí to, co jsem při své nevědomosti poznal až v čase: že každý pacient nepřichází jen s utrpením těla, ale nese nám také to, jak jej toto utrpení poznamenalo v jeho psychice. Nese nám však také svou duši, většinou též nějak poraněnou. Dobrý lékař by měl umět zacházet se všemi těmito složkami osobnosti svých pacientů. Ba, měl by se sám naučit i tomu, jak „ordinovatsám sebe – třeba cestou Bálintovských seminářů, jejichž tradici u nás založil docent Skála, který ač proslul jako terapeut závislostí, je člověkem obrovské vnitřní moudrosti a který musí být proto také jmenován v tomto mém zamyšlení.

Jsem rád, že jsem mohl prožít dvacet let v práci v oboru, který je pro mne i velkou láskou. Někdy až moc velkou, a tak asi ne náhodou skončil můj manželský svazek před lety rozvodem. Medicína je milenka náročná, své oblíbence si moc nehýčká – překvapilo mne, když na srazu spolužáků z ročníku byla jmenována jména kolegů, kteří již nejsou mezi námi… Nebylo jich málo. Na to, že je náš věkový průměr kolem 45 let, to není moc radostné. I mne samého loni zarazila vlastní akutní koronární příhoda, která mne donutila přibrzdit hektické tempo aktivit. Jenže: lze přibrzdit na oddělení, kde je zaměstnáno celkem 10 lidí na ploše 350 m²? Při stálé nejistotě legislativy, termínů plateb, konflitků s pacienty, kteří někdy nejsou s to pochopit, že 36.000 lidí, kteří ročně projdou jako pacienti naším oddělením je skutečně maximum a při výpadku jediného pracovníka – například pro nemoc – se nám protahují objednací doby a jsme nuceni měnit rozpisy procedur a jejich docházky… Již dnes se stáváme prakticky závislými na sponzorech. Rád bych zde jmenoval – ale charakter časopisu to nepovoluje. I tak ale děkujeme všem firmám i jednotlivcům, kteří pochopili, že dar našemu oddělení neskončí někde v anonymní nadaci či projeden na benefičním večírku, nýbrž že bude využit na nákup konkrétního přístroje a řádně vyúčtován…

Vida, začal jsem o tom, že budu filosofovat a končím u finančních problémů. Měl bych si nyní prohrábnout dříve keltsky zrzavý, nyní prošedivělý vlas i vous a pronést něco na závěr. Milí mladí kolegové: medicína, a to jakýkoliv její obor, je to nejkrásnější povolání na světě. Denně pomáháte strádajícím a to je věc, kterou pozitivně vnímá každý váš spoluobčan. Je to povolání vážené všemi náboženstvími, každou kulturou. Vnímejte každého svého pacienta jako celek těla, psychiky i duše (i když dnes se termín „dušeuž moc nenosí). Najděte si koníčka, abyste se úplně neuzavřeli do ulity své odbornosti – sám se věnuji mineralogii, potulkám po krajině, po lokalitách kamenů…. A vy starší, kteří se teď trochu pobaveně usmíváte, vzpomeňte na den, kdy vám stará paní přinesla čerstvě upečený závin – jen tak, pro radost, šla kolem… A to je přece pocit, kterého se nikdy nedostane sebebohatšímu namyšlenci, na jehož Mercedes a rozsáhlou vilu pokukujeme, když se tramvají večer vracíme do svých bytů.